Od svého mládí jsem znala Boha. Ano, vyrůstala jsem ve veřící rodině, navštěvovala nedělní besídku, ale ... znala jsem Ho doopravdy? Uvěřit za mě nemohli ani rodiče, ani nikdo jiný. Tento krok byl pouze na mně! 

Když jsem jako mladší mnohokrát zažívala strach, úzkost,  takový zvláštní pocit beznaděje, ptala jsem se sama sebe: "Proč?" Kolikrát jsem se modlila k Bohu! Proč to nepomáhá? Otázky se mi honily hlavou. Jednoho večera jsem nemohla usnout, nebylo to poprvé. Tentokrát mi vtrhly slzy do očí. Přišla jsem k rodičům a ti se se mnou modlili. Pro mě známými a často slýchanými slovy jsem opakovala slova otce. Tentokrát to  bylo však jiné. V ten večer jsem mohla upřímně vyznávat sve hříchy a přijmout Ježíše za svého Pána a Spasitele. 

Dnes si uvědomuji, že celou tu dobu na mě Ježíš volal. Otevřít mu sve srdce a pozvat Jej dovnitř, byl pro mě tím nejradostnějším okamžikem, jaký jsem mohla v životě zažít. Je pro mě každodenní zdroj radosti, který mi dává smysl žít. Už se nemusím trápit nad tím, co bude. Nemusím mít strach. On je mojí nadějí.

Nejkrásnější na tom všem je, že vím, že pro mne a každého, kdo v něj věří, přichystal nebe, kde už nebude žádná bolest, úzkost ani smutek, ale jen Nekonečná RADOST!