Takže, náš příběh…  Budu muset přeskočit fázi randění, pochybností i zasnoubení, protože tak dlouhý text by asi nikdo číst nechtěl. Nehledě na to, že se nijak neliší od většiny ostatních… A hlavně, to opravdové dobrodružství začalo až ve chvíli, kdy jsme si navzájem slíbili, že spolu chceme být v dobrém i ve zlém. Pro jednu věc jsme se ale rozhodli už před svatbou, a to, že buď budeme mít šťastné manželství, anebo nešťastné, žádná jiná možnost pro nás neexistuje.

Tak jako většina mladých lidí jsme do manželství vstupovali se spoustou ideálů a naivních představ, i když jsme si uvědomovali, že to asi nebude úplně jednoduché. Myslím, že teoreticky jsme věděli, jak chceme fungovat… mluvili jsme o tom, že chceme aby Bůh byl uprostřed nás a byl tím, kdo nás bude spojovat a vést…ale upřímně, realita našeho prvního roku manželství tomu moc neodpovídala. Prostě jsme si užívali… měli jsme práci, bydlení, kamarády, čas od času jsme ještě sloužili ve sboru, kde jsme oba uvěřili, ale protože to bylo z ruky, nebyla to priorita. A tak se nenápadně, kousek po kousku začal Bůh z našeho manželství vytrácet (nedali jsme mu prostor) a nejsmutnější na tom je, že jsme byli tak zaslepení vlastním sobectvím a touhami, že jsme to vůbec neviděli… a podle toho to taky vypadalo :-(.

Věřím, že Bůh ví přesně, kdy hodit záchranné lano (je jen na nás, jestli se chytíme nebo ne), a to v našem případě i udělal. Přes naše kamarády jsme se dostali na Silvestra na Majáku, kde se začínalo mluvit o nápadu založit církev v Olomouci (pro nás oba v tu chvíli naprosto neznámém městě).

Mně to v tu chvíli připadalo zajímavé (protože, řekněme si to upřímně, mám ráda dobrodružství.. nic víc v tom v tu chvíli nebylo). Hermajsovi naopak, nechtěl mít s tou myšlenkou nic společného… ale přesto jsme se nechali pozvat, na výročí Majáku, kde zazněla ta osudová otázka: “Je na vašem životě vidět, že žijete pro Boha?” V našem případě, byla odpověď jasná: NE ☹. A v tu chvíli začal Duch Svatý pracovat naplno… usvědčoval, otvíral oči… a stačila jediná cesta zpátky do Brna a bylo rozhodnuto. Nechtěli jsme takhle dál žít… chtěli jsme, aby odpověď na tuto otázku už vždycky byla ANO.

A tak jsme se přestěhovali (nebylo v tom žádné hrdinství, i když se to tak mohlo zdát… lidem, kteří nemají žádné velké závazky, se stěhuje docela lehce ☺). Bůh nám, žehnal naprosto zázračným způsobem…našli jsme bydlení, práci, nové přátele. A i když první roky nebyly jednoduché, protože jsme vlastně vůbec nevěděli, co děláme a nasekali spoustu chyb. Najednou v tom byl smysl…Věděli jsme, že chceme žít pro lidi z Olomouce a být světlem pro toto město. Tohle rozhodnutí následovat Boží povolání se promítlo i do našeho manželství… Snažíme se dávat jeden druhého na přednější místo než sebe, pokorně přijímat kritiku a učit se z vlastních chyb. Myslím, že můžu mluvit za nás za oba, když řeknu, že žít naplno pro Boha bylo to nejlepší rozhodnutí v životě (které, také mimochodem, zlepšilo naše manželství o sto procent)…