Odmalička jsem byla introvert, nevyhledávala jsem sama o sobě společnost, vystačila jsem si sama. V dětství jsem prožila různá zklamání a zranění, a proto jsem si v sobě vypěstovala nedůvěru vůči lidem. Cítila jsem se méněcenná, nevnímala jsem, že bych měla nějakou hodnotu. Pamatuji si, že když jsem začala chodit na střední školu, tak v jednom okamžiku se zbytek mé odvahy, hodnoty a motivace rozplynul jako mráček. Stalo se to, když jsme jednou ve škole dostávali známky za slohovou práci. Byla jsem v prváku, a protože nás pan učitel ještě pořádně neznal jmény, tak vždycky řekl jméno a vyvolaný student se měl postavit a slavnostně mu byla oznámena známka, kterou dostal za slohovku.

Přišla na mne řada. Když jsem se postavila, podíval se na mne a řekl: "Jo to jste vy. No, máte jedničku, ale to budeme muset snížit známku." Tak jednoduše to řekl, bez vysvětlení a dal mi dvojku. Cítila jsem se ponížena a nechápala jsem důvod... Uzavřela jsem se do sebe ještě víc, škola mě přestala bavit, vůbec jsem se neučila. Na vysvědčení jsem měla trojky, čtyřky, protože jsem neměla sílu a chuť nic udělat pro zlepšení. Mohu však říct, že v té době stál Bůh při mně a neopustil mě. Po střední škole jsem se dostala na vysokou školu a také ji ukončila. Ježíš mi pomohl zvládnout studium, i když jsem se na to necítila. Dával mi pocit jistoty, bezpečí a pomáhal překonávat těžkosti, které mě během vysoké školy provázely. Je super, že s Bohem můžeme mít vztah, není vzdálený a neosobní. Pokud bys chtěl vědět o tom víc, určitě napiš. Budu se těšit na Tvou reakci!