Večer co večer jsem léhával do postele, zavíral oči a snažil se usnout.  Byly to momenty, kdy jsem intenzivně prozíval nějaký druh úzkosti.  Připadalo mi, jako bych se řítil do propasti beze dna a stěn, temného prostoru bez hranic, bez možností popsat nebo nějak nadefinovat, bez smyslu nebo nějakého záchytného bodu, bez naděje a bez jakékoli možnosti na změnu. Tyto pocity beznaděje, prázdnoty a nicoty byly tou nejstinnější stránkou mého jinak bezstarostného a klidného dětství.  V té době mi bylo 5 let. Je zřejmé, že jsem nebyl schopen tyto pocity ani popsat, byly však hluboké, takže se vryly do paměti a dnes jsem schopen je verbalizovat. Jsem schopen je popsat ještě z jednoho důvodu, a to díky zkušenosti, která tento stav mé mysli a mého prožívání a vnímání tohoto světa jednou provždy ukončila.  Z tohoto raného období mého života si toho hodně nepamatuji. Výše zmíněné pocity a zkušenost, která následovala a kterou chci zde popsat, si pamatuji, jakoby to bylo včera. Bylo to tak silné, tak intenzívní, tak hluboké, že si to nechci nechat jen pro sebe. 

Stalo se to jednou večer, když mamka svému pětiletému synu vyprávěla nějaký příběh na dobrou noc.   Po příběhu se mě zeptala na pár věcí v mém životě a nabídla mi řešení.  Tehdy jsem tuto nabídku pro můj život přijal. Upřímně jsem opakoval po mamce slova modlitby k Bohu, která byla tím nejdůležitějším a nejlepším, co kdy má ústa vyřkla. Proč? Protože hned poté mé nitro naplnil klid, zvláštní a hluboký pocit pokoje, který prožívám dodnes. Není dne, kdy bych ho neměl. Jakoby se ke mně přilepil a je hluboko ve mně.  A když procházím ve svém životě různými těžkostmi a svízelnými situacemi, je tam.  Když mě někdo přesvědčuje, že nic kromě hmatatelného světa neexistuje, a že věřím v nesmysly, ten pocit pokoje je tam a je pro mne nepohnutelným důkazem, protože vše to začalo v době, kdy jsem si tyto pocity nebyl schopen nijak vsugerovat či jinak vyvodit.  A s tím pocitem pokoje naplnil mé nitro hned ten večer takový pocit jistoty. Nepopsatelné a hluboké jistoty toho, že nejsem sám, že mě má někdo rád, že mám zde na zemi také já své poslání.

Je to tak silné v mém životě, že si to nechci a nemůžu nechat pro sebe a musel jsem to zde napsat. Pokud chcete vědět více, tak mne klidně kontaktujte.