Být dcerou krále

Nepocházím z typické křesťanské rodiny, o to víc jsem však vděčná za to, že jsem mohla poznat Boha a Jeho lásku ve svém životě.

Už od malička jsem o Bohu slýchávala, ale jen tak útržkovitě, od kamarádky, která chodila do kostela nebo od babičky, která mě často zvala na nedělní besídku - školku pro děti. Jenomže já jsem vždycky nejradši seděla v neděle u televize a dívala se na pohádky, Boha jsem nijak nepotřebovala. I naši nebyli proti a stáli za mnou a spíše odporovali babičce, aby mě do víry nenutila.

Jednou se jí ale přece jen povedlo mě přemluvit a na tu besídku jsem s ní šla. Úplně jsem si to zamilovala, hlavně tedy kvůli ostatním dětem, které tam chodily a různým aktivitám, které se tam odehrávaly. Když se ale na to dívám zpětně, tuším, že už tehdy to ve mně začlo hlodat, jestli to náhodou všechno není pravda, jestli přecejen ten Bůh skutečně neexistuje...

Už si žel nepamatuju, kdy přesně se to  stalo, kdy jsem Boha skutečně pustila do svého života. Co vím je, že jsem se několikrát modlila o to, aby vešel do mého srdce, stále jsem si totiž nebyla jistá, jestli to je skutečně ono a jestli Bůh skutečně má o mě zájem. Ta jistota Božího přijetí přišla až posléze, a vlastně mě o ní neustále ujišťuje každý den. Chápu, že u někoho "uvěřit" znamená zásadní zvrat v životě, já jsem to tak ale úplně nepociťovala, spíše jsem vnímala, jak postupně více a více působí v tom, co jsem prožívala.

I když mám milující rodinu, ve škole nebyly žádné problémy, přesto je spousta věcí v mém životě, které potřebovaly Boží vysvobození a jsem si jistá, že je to jenom Bůh, který nás z takových věcí může vytáhnout. Celým mým životem se jako sliz táhne otázka sebepřijetí. Už ve 13 jsem začala držet svoji první velkou dietu, shubla jsm tehdy 12kg, díky rozumným rodičům jsem ale tenkrát nemusela upadnout do anorexie. Přesto jsem s hubnutím začala a nebralo to konce, stále se to se mnou vezlo. Takhle jsem fungovala celých 9 let, až jsem si uvědomila, že tohle není to, co Bůh chce pro můj život. Nevěřila jsem, že by se to kdy mohlo změnit. Byla to oblast, kterou jsem jakoby jedinou dokázala ovlivňovat a přesto se zcela vymykala mé kontrole. Věděla jsem, že jenom On mě z toho může dostat ven. Nenáviděla jsem tu hořkost ve mně, deprese, pocity viny, když jsem snědla něco "zakázaného"...Absolutním zlomem byl rok 2012, kdy jsem na půl roku studovala v Německu. Šíleným nedostatkem živin jsem se dostala do fyzických potíží a tam mi teprve došlo, že to takhle nejde dál...

Ráda bych ti řekla, že nyní je už všechno v pořádku, ale není to tak úplně, sem tam příjdou pochybnosti a boje, je to běh na dlouhou trať. Přesto jsem o 100% šťastnějsí a svobodnější ve vlastním těle, když tuto oblast odevzdávám do Božích rukou. Stále se učím Mu důvěřovat. Musela jsem si uvědomit, že jsem skutečně krásnou Boží dcerou, bytostí, kterou On stvořil se záměrem. Je nádherné vědět, že jsem milovaná, a že se ze mně někdo raduje z takové, jaká jsem. A není to láska ledajaká, je to láska Krále! A tu stejnou lásku má pro Tebe!

Vím, že je na světě spousta lidí, kteří prožívají něco podobného, pokud bys měl/a potřebu o tom mluvit, můžeš mě kdykoli kontaktovat.