Mnohokrát jsem slyšel od někoho, že chce žít život naplno, že si jej chce užít. Zřejmě mám svůj nejaktivnější život již za sebou, mám již 57 let, a když se ohlédnu zpět na svůj život, mám dojem, že jsem jej žil naplno. Slovem naplno rozumím, že jsem se v životě opravdu nenudil, že bylo velice mnoho krásných chvil, ale také byly chvíle bolestivé, které se neprožívalo příjemně. Chtěl bych vás aspoň částečně seznámit s mým příběhem.

Narodil jsem se ve věřící rodině, moji rodiče víru brali vážně a tak jsem v životě nikdy nepochyboval o tom, že Bůh je. Jenže pro osobní víru to nestačí. Věděl jsem, že se pro Boha musím rozhodnout sám. Protože jsem žil „celkem“ spořádaným životem, měl jsem problém pochopit, proč vlastně Boha potřebuji do svého života. Mí rodiče mi byli dobrým příkladem, oni opravdu svoji víru žili, Bůh byl součástí jejich životů, ve všech oblastech života. To bylo něco, co mne stále nutilo o víře a o Bohu přemýšlet. Po dobu puberty jsem se vlivem kamarádů začal vzdalovat Bohu a můj život tomu odpovídal. Ale Bůh mne tak nenechal a několikrát mne dostal do situace, kdy jsem musel si vybrat, kde chci jít. Věděl jsem, že bez Boha to nejde, ale to své rozhodnutí jsem stále odkládal. Pod vlivem různých událostí v životě jsem se v 17 létech Bohu odevzdal. Nebylo to nějaké razantní obrácení o 180 stupňů ale bylo to vědomé rozhodnutí o směru, který jsem si vybral. Pak v životě následovaly různé situace, které mne dále posunovaly blíže Bohu.

Jsem vděčný za moji manželku, která jako žena byla mnohokrát citlivější na Boží vedení než já muž. Protože je to moudrá žena, dávala mi to citlivě najevo, abych to i já pochopil. Jsme letos již 35 let spolu a prožili jsme toho opravdu hodně. Přes narození více dětí a jejich nemoci a problémy, přes nemoc manželky, přes několik mých havárií autem a přes mnoho a mnoho různých situací, které přináší sám život. A protože oba důvěřujeme Bohu, byl a je s námi stále ve všech těchto situacích, jak píše moudrý Šalamoun v Knize Kazatel – Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprve nepřetrhne!

Jeden příběh bych tady zmínil. Jeden z našich synů se narodil se srdeční vadou. To jsme nevěděli, dokud nám jednou ve 2,5 měsících při nachlazení přestal dýchat a celý zmodral. Za chvíli začal jemně dýchat a my jsme se modlili a jeli s ním do nemocnice. Tam jsme ho museli nechat samého (bylo to ještě za totality) a jeli domů. Další den přišel telegram, že ho posílají do krajské nemocnice na dětskou JIP, že podruhé přestal dýchat. Za dalších pár dnů přišel další telegram, že jej posílají do Brna, že se jim nelíbí srdce. Tam mu zjistili zúžení aorty a že jej musí operovat. Byl to pro nás těžký čas, jakoby situace se stále zhoršovala, ale i v těchto chvílích jsme se učili důvěřovat Bohu. Naše děti jsme při narození svěřovali do Božích rukou a věřili jsme, že i tato situace se Bohu nevymkla z rukou. Syn byl v pěti měsících operován, domů jsme si ho odvezli za měsíc po operaci a je zcela zdráv bez následků.

Žít naplno to také znamená žít podle Boží vůle, následovat jej, kde nás vede nebo jít tam, kde nás posílá. Nejsem takový, který se bezhlavě vrhá do všech možností, které život nabízí, jsem spíše opatrný ale moje motto v životě je být tam, kde se něco děje, nebo kde o něco jde. A ve společnosti s Bohem stále o „něco“ jde.

Život člověka vydá za knihu a není účelem vás unavovat dalšími příběhy. Pokud vás něco zaujalo či se chcete dozvědět něco více, napište mi, rád se vámi budu sdílet dalšími příběhy či zkušenostmi.

Stanislav Boszczyk