Měla jsem úplnou, milující a velkou rodinu, spoustu úžasných kamarádů, vyhrála jsem Miss Majáles, ale stejně jsem se cítila nemilovaná, ošlivá a hloupá. 

Jelikož má moje rodina katolický základ, jako malá jsem něco málo z Bible slýchávala. Naši rodiče se nám vždy snažili dát to, co považovali za nejlepší, ale potom nám vždy dávali svobodu v názoru. Stejně tak to bylo s vírou. Já jsem si řekla, že to je fajn tradice a že se bude hodit, až se ve 28 budu vdávat ve velkým kostele, ale moc jsem to "nehrotila". Snažila jsem se tak nějak ctít morální pravidla a žít "dobrý život".

Nejsem křesťan?

Když mi bylo asi 15, potkala jsem pár křesťanů, kteří byli jiní. Mluvili o Ježíši jako o kamarádovi, o tatínkovi, s kterým mají osobní vztah. Chvilku jsem si s nima povídala a zjistila jsem, že rozhodně "taková" křesťanka nejsem a to i přesto, že mě jako miminko pokřtili, zjistila jsem, že "vo tom to není". Ti lidié mi přišli trochu jako podivíni, protože dávali toho svýho Ježíše ve všem na první místo, takže jsem se s nima úplně nějak extra nesetkávala. 

…

Během mého posledn roku na střední škole se ale začali věci měnit. Zjistila jsem, že nemůžu na školu, na kterou jsem chtěla, kvůli zdravotnímu stavu mých hlasivek. Zjistila jsem, že si vlastně nemyslím, že jsem dostatečně chytrá na jakoukoli školu. Myslela jsem, že tím zklamu rodiče. Připadala jsem si taky škaredá, prostě proto. V tu dobu navíc byla moje babička v nemocnici a já zjistila, jak moc se bojím smrti.

Jsem milovaná

Jeden den, už po maturitě, jsem se konečně ze všeho rozplakala. Do té doby, jsem to v sobě držela. Plakala jsem a vzpomněla si na to, jak ti lidé povídali o Ježíši. Plakala jsem a neviděla jsem ve svém životě nic, co by mi dávalo naději (vím, že se mi reálně nic hrozněho nedělo, ale já to prožívala jako konec světa). Zpívala jsem jsem si s kytarou, slzama v očích a žačala jsem mluvit k Ježíši:

"Jestli opravdu jsi, tak Tě potřebuju poznat, poznat se vším všudy."

Najednou se veškeré prázdno ve mě zaplnilo neskutečnou láskou a já jsem věděla, že je to pravda a že mě Ježíš neskutečně miluje a je tam se mnou a je to můj kamarád, je to můj nejdokonalejší tatínek a říká mi, jak jsem krásná:) a nemusím se bát smrti, naopak.

…

Uběhly už skoro 4 roky. Pořád mám radost z toho, jak jsem milovaná a nezasloužím si to. Suduju na škole, co mě baví a dokonce mi jde, dostala jsem úžasného manžela a s partou těch podivínů jsme v Šumperku založili Kostel jinak (kosteljinak.cz). :))

Klidně mi napiš, nebo taky koukni na blog, který píšu http://bespeshl.blogspot.cz/