Měla jsem krásné dětství dokonce, i když jsem vyrůstala jen s mou mámou.

Táta zemřel, když jsem byla malá, neměla jsem ani 2 roky. Mamka se snažila, ať mi nic nechybí. A nic mi nechybělo – byla jsem zdravá, měla jsem pár kamarádů, byla jsem šťastná. Akorát někdy se stalo, že když toho bylo na ni moc, tak stačilo málo a křičela na mě. Hodně. Ale nebylo to často. Situace se změnila, když mi bylo asi tak 12 let. Do té doby jsem pro mou mámu byla dítě. Pak jsem pro ni dítětem zůstala, ale najednou bylo všechno špatně – málo jsem pomáhala, nebo to, co jsem udělala, bylo špatně. Bylo pro mě lepší a možná i snazší mamce nic neříkat nebo i lhát, protože mi přišlo, že cokoli dělám nebo říkám, obrací proti mě. Cítila jsem se zklamaná a zraněná mamčinou nedůvěrou.

O Bohu jsem se postupně dozvídala už od mého dětství. Jednak od paní, která mě hlídala, když mamka musela na služební cestu. A pak ještě od jiné paní, která přišla k nám na základní školou s nabídkou, že by mohla učit náboženství. My – děti – jsme se měly zeptat doma. Když jsem se zeptala mamky, tak nic nenamítala, a já tak několik let chodila ve škole na náboženství. Pak jsem začala chodit i do klubu. Byla na pár křesťanských táborech. Díky tomu všemu jsem se seznámila s většinou příběhů v Bibli. Neměla jsem problém těm příběhům věřit a ani tomu, že by Bůh nebyl. Ve svých 13 letech jsem přijala pozvání a začala navštěvovat setkání mládeže v církvi. Protože bylo před bohoslužbami, tak jsem zůstávala i na ně.

Byla jsem veselé a otevřené dítě, takže mi nedělalo problémy navazovat vztahy. Ale taky jsem byla citlivá. Stačilo málo, abych se rozbrečela. Takže, když někdo ze spolužáků utrousil něco na mou osobu, nějaký posměšek, tak jsem si to brala velmi osobně a neuměla se bránit. Ani to nemuseli myslet zle, jen jim něco přišlo k smíchu. Někdy moje oblečení, někdy moje chování. Ať na základní škole nebo potom na gymplu. V té době jsem se začala uzavírat do sebe.

Místo, kde jsem se cítila šťastná a sama sebou, byla církev a mí kamarádi, které jsem tam našla. Myslela jsem si, že jsem křesťan, protože jsem chodila do církve, na setkání mladých, modlila jsem se, jak jsem slyšela ostatní se modlit. Když mi bylo 13 let, mamka mě poslala na english camp, abych si zlepšila angličtinu. Mimo angličtiny jsem tam poznala i další křesťany. Pozorovala jsem jejich chování, vztahy, jací jsou, a viděla jejich přátelství, radost. A začala si uvědomovat, že mají něco víc, než jsem měla já, jen jsem neuměla definovat co je to to víc. Po english campu jsem tu myšlenku pustila z hlavy a vrátila se k ní zase po roce, když jsem znovu jela na camp. Po druhém campu na konci prázdnin nás mladé, kteří jsme chodili na setkání, pozval na konfirmační cvičení – setkání, kde jsme se ještě víc dozvídali nejen o Bohu, ale i o Bibli, historii naší církve, které trvaly po celý školní rok a byly ukončeny slavností. Po prvním setkání se mě pastor ptal, jestli jsem pokřtěná a jestli ne, tak, že bych mohla být na slavnosti. Pamatuji si, že jsem sice přikývla, ale musela jsem pořád myslet na to, že je to vážná věc, že když budu tom trvat, že se to nebude moci dát zrušit. Myslím, že v ten večer Bůh ke mně mluvil, protože jsem si uvědomovala, že si musím vybrat, buď život s Bohem a nebo si můžu jít svou vlastní cestou, ale to bych pak už nemělo cenu chodit do církve, protože by to byla lež. Vybrala jsem si Boha, ale ještě jsem se musela poprat s jednou věcí – a to s tou, že jsem si o sobě myslela, že nejsem špatný člověk, který by potřeboval Boží odpuštění. Jenže pak jsem si začala uvědomovat konkrétní věci – lži, které jsem říkala, snaha si přivlastnit prupisku, která se mi líbila a nebyla moje, a další věci. Ten večer jsem poprosila Boha o odpuštění a ho pozvala do svého života.

Po modlitbě jsem pocítila velkou úlevu, ale jinak se nic zásadního v ten moment nestalo. Žádné znamení nebo tak něco. Přesto se věci začaly měnit – můj postoj k životu, k lidem, ke vztahům, které jsem měla. Mohla jsem mamce odpustit a učit se ji mít víc ráda. Díky Bohu se učím, co to znamená mít druhé lidi ráda, co to znamená odpouštět a prosit za odpuštění, když něco pokazím. Ne vždycky je všechno jednoduché. Ale vím, že mě má Bůh rád, a že mi odpouští.

Kdybyste se chtěli na něco zeptat, ráda vám odpovím.