Narodila jsem se s mozkovou obrnou, takže jsem odmalička odkázána na druhou osobu a na vozík. Do mých čtyř let jsem žila s rodiči než se rozvedli a máma mě dala do ústavu. Za totality ty ústavy nebyly nic moc. Často byly spojené s malými dětmi i s dospělými a nebyl tam žádný rozdíl. Skrátka byla tam jen velká místnost ve které byly třeba až devět postelí, bez žádných závěsů. Nemohla jsem si s nikým pořádně popovídat, protože jsem se dostala mezi mentálně postižené. Každý mohl vidět každého i při přebalování. Bylo to strašné, nikomu bych to nepřála. Naštěstí jsem měla hodnou babičku, která to všechno chápala a snažila se mi podle možností pomáhat. Z počátku tam byly dovolené jednou za měsíc návštěvy a to ještě bylo na pár hodin. 

     Jak šel čas, tak se začala moje situace postupně měnit. Už to tak nebylo přísné, jak na začátku. Babička si mě brávala na víkendy k sobě domů. Pro mě to byla příjemná změna, protože jsem nemusela jen ležet v posteli a dívat se do stropu a přemýšlet, proč tady na tom světě vlastně jsem. Jak se začala měnit politická situace, tak se začalo ukazovat víc a víc možností pro postižené. 

     Na začátku 90. let jsme se dozvěděli díky motolským doktorům, že jedna řádová sestra začíná budovat domov pro tělesné a kombinované postižení. Babička neváhala a hned se rozjela za tou řádovou sestrou. Řekla jí o mě a z počátku, to nevypadalo moc nadějně. Odpověděla jí, že má tolik žádostí a že domov se nedá nafouknout, ale za pár týdnů napsala dopis, že se rozhoduje mezi třema klientama. Vzala mě a jeli jsme spolu přímo na to místo, kde se to teprve dodělávalo. Sestra Akvinela se tak na mě podívala, tím svým přísným pohledem a řekla na mě "A budeš hodná?". Tenkrát mi bylo  dvanáct let a když někdo cizí Vám řekne takovou větu, tak jsem znejistěla a v duchu jsem si říkala, co mě ještě vlastně bude tady v tomhle domově čekat.  Ale docela to byla příjemná změna. Každě ráno jsem se mohla obléknout do čeho jsem chtěla a takhle jsem poznala co to je doopravdy celá osobní hygiena, kdežto v předešlém ústavu kde jsem pobývala, nebyla téměř žádná osobní hygiena. 

     V domově svaté rodiny to bylo z cela všechno pro mě nové a příjemné. Byla tam velká zahrada, takže když bylo pěkně mohla jsem být venku. A tam postupně jsem se dozvídala o bohu. Před každým jídlem se tam modlilo a já jelikož jsem nebyla věřící, tak jsem nechápala, co to má být. Jak jistě víte, tak každý kdo není věřící, tak říká tu klasickou větu: Ježiši maria. A já jsem tu větu opakovala, tenkrát hodně často, ale jelikož tam pracovali většinou katolíci nebo-li věřící lidé, tak mi na tu větu začali upozorňovat, že se to neříká a tak pomalu jsem se vyptávala, kdo to je nebo co to je ten Bůh. Pak jsem začala chodit do náboženství a tam jsem se začínala dozvídat jaký Bůh doopravdy je. Jsem člověk velmi hloubavý začala jsem  o tom přemýšlet abych jsem se nějak přesvědčila, že opravdu Bůh existuje,jednoduše jsem  dělala pokusy např. potřebovala jsem dejme tomu aby bylo venku pěkně,skusila jsem toho Boha poprosit,aby bylo venku pěkně a ono to vyšlo. Já jsem špekulovala a říkala jsem si, co když je to jen taková náhoda. A tak moje pokusy pokračovaly dál a dál až jsem pochopila, že asi opravdu Bůh existuje. Moje klíčové poznání bylo, když jsem měla jednu kamarádku, která měla rakovinu dělohy a vypadalo to, že bude bez dětí i když tenkrát měla přítele a plánovali svatbu. Jak už to bývá u katolíků, tak mají po světě spoustu poutních míst a já jsem se na jednu takovou pouť dostala a tam jsem přemýšlela o té  mé kamarádce, protože mi dala nabídku, že by si mě vzala na starost k sobě, ale mě se to nějak moc nelíbilo, vím že to není jenom tak jednoduché mít na starost postiženou osobu. Dopoledne jsem měli přednášku a já jsem najednou z ničeho nic přestala vnímat okolí, protože jsem v tu chvíli uslyšela hlas jak mi říká: Terezka (moje kamarádka) se uzdraví a bude mít děti, ale musíš se za ní modlit. Ten den jsem byla úplně jak vyměněná, neboť jsem poznala, že Bůh opravdu existuje, jenom čekal, až se mu otevřu. Za tu kamarádku jsem se opravdu modlila, nakonec se uzdravila, byla na kontrole a paní doktorka povídála, že tam žádný nádor nevidí. Za půl roku otěhotněla.  

     V současné době nejsem katolička, ale přešla jsem do Církve bratrské.