Jsem prostě přemýšlivý kluk…vždy jsem byl a je dost možné, že tak už navždy zůstanu. Jako dítě jsem rád prozkoumával věci kolem sebe a nespokojil se jen tak s ledajakou odpovědí. Už od útlého věku jsem vnímal, že bych chtěl být vědcem. Zvláště mne přitahovala astronomie a velké otázky týkající se nebe a země. Tato touha studovat mne dlouho neopouštěla, spíše sílila a tak se zdálo, že právě tímto směrem se bude ubírat můj život. Se střední školou ale přišel zlom. Jak už to v pubertě bývá, mladý člověk hledá sám sebe. Aniž bych to tehdy uměl takto formulovat, citlivost ke vztahům a hledání lásky a smyslu převážila nad mojí zvídavostí ohledně velkých otázek přírody a světa kolem nás. Nebylo to však lehké období. Vzdor, beznaděj, deprese. Takto by se dalo nejlépe do několika slov vtěsnat to podstatné, čím má středoškolská léta přetékala. Ač jsem vyrůstal v křesťanském prostředí, spíše jsem z něj utíkal a žil jsem dvojí život. Na jedné straně zde byl mladý člověk, který formálně chodil do kostela a účastnil se setkání s jinými mladými křesťany. Byla zde ale i odvrácená strana, kdy jsem šel s proudem a žil jako většina „polodivokých“ mladých lidí.  S postupem času sílil pocit beznaděje, úzkosti a prázdnoty. Toužil jsem po lásce, smyslu a naplnění. Po ruce vždy ale byly spíše prostředky, jak tyto hodnoty ničit a zašlapávat do země. Navíc citlivost dospívajícího si nevěděla rady s rozporem, se kterým se člověk běžně setkával v církvi i ve společnosti. „Kážou vodu, pijí víno“. Hlásané morální hodnoty nějak ne a ne vidět v životech „bratří a sester“. Nezbývalo než si užívat a naplno žít jen pro danou chvíli, když nebylo nic o co opřít svou naději, nic co by dávalo smysl. Spolu s mými oblíbenými kapelami oněch dní bych mohl bez váhání podepsat jejich nihilistické vyznání: „No future“. A přece to tak nezůstalo! Určitým malým světélkem na konci temného tunelu bylo mé rozhodnutí jít po střední škole studovat teologii. Určitě zde nešlo ani tak o teologii samu a už vůbec ne o touhu stát se váženým bratrem farářem. Svou roli zde sehrály jiné faktory: Praha, zdvižený prostředníček maloměšťáckým hodnotám (nechtěl jsem se stát právníkem ani doktorem jen proto, že je to vrchol společenského řebříčku); samozřejmě zde také byla ona touha po smyslu, lásce, naplnění. Za myšlenku jít studovat teologii dlužím ovšem své díky také J. D. Salingerovi a jeho knize „Kdo chytá v žitě“. Podobě jako její hrdina jsem tehda našel záblesk smyslu života v tom, že jediné, proč stojí za to žít je toto: Žít pro druhé a chránit je před tím, aby se nezřítili do propasti, kterou je náš život sám. Každý z nás stojí nad útesem, jakoby na hraně nože, a je třeba se rozhodnout, jestli dát přednost smrti, či životu. Já jsem tehda ze tmy beznaděje vykročil do podivuhodného světla Boží přítomnosti, vstříc budoucnosti plné života. Jelikož vím, že můj příběh se moc neliší od příběhů mnoha mladých lidí, rád se jím zde takto sdílím. Abych nemluvil dlouho: studium teologie pro mne bylo vykročením na cestu zpět k Bohu. Možná přesnější ale je, že Bůh byl stále se mnou a právě těmito zlomovými okamžiky mého života mi přicházel a stále přichází naproti.