Může Bůh dát druhou šanci?
Do svých 15 let jsem o Bohu nevěděl vůbec nic. O náboženství jsem se nezajímal a v rodině mě k tomu nikdo nevedl. Je pravda, že jsem mnohokrát přemýšlel o životě smrti. Několikrát jsem si tenkrát pokládal i otázku, jaké by to bylo, kdybych zemřel. Ne že bych uvažoval o sebevraždě, ale prostě jsem si zkoušel přehrát, co by se stalo, jak by svět vypadal a jestli by mě někdo postrádal.
Upřímně řečeno, přemýšlel jsem o tom tak intenzivně, že jsem byl schopen se smířit s myšlenkou, že po smrti prostě upadneme do prázdnoty, kde nic není, přestaneme existovat a konec. Naprostý a definitivní. Svého kamaráda ze základky jsem tím tenkrát pěkně vyděsil. Mnozí lidé, i když věří v Boha, se bojí o smrti mluvit, natož přijmout koncept nicoty. Sám nechápu, jak jsem k tomu došel, ale vím, že jsem se smrti přestal bát.
Nicméně když mi bylo 15, pozval mě kamarád na English camp, který jednak pořádali křesťané, a druhak byl v angličtině. I když jsem se s křesťany do té doby nesetkal, měl jsem v sobě pravděpodobně ze školy zaryté, že to jsou blázni, kteří věří v Boha, a k tomu jsem měl klasické představy o babičkách v kostele. Zároveň jsem anglicky neuměl, a tak se mi nechtělo jet. Po nějakém přemlouvání ze strany mého kamaráda, ale i jeho maminky, jsem souhlasil, protože mi přeci jen příští rok měla začít ve škole povinná angličtina.
Jenže před campem se stala ještě jedna důležitá věc. Zemřela moje prababička, kterou jsem měl moc rád a kterou jsem pravidelně navštěvoval. Bylo to poměrně náhlé. Pamatuji se, že jednoho dne jsem za ní zašel do nemocnice, přičemž vypadala v pořádku, a druhý den mi volal děda, že babička zemřela. Ačkoli jsem se sám smrti nebál, přeci jen mnou tato ztráta otřásla.
Na English camp jsem jel v tomto rozpoložení, ale první den mi jen potvrdil, že křesťani jsou divní, protože jeden týpek mluvil o tom, jak uvěřil skrze bankovní podvody (upřímně do teď to svědectví nechápu). Nicméně třetí večer můj postoj trochu změnil.
Pocházím z rozvrácené rodiny. Mamka se rozvedla, když mi byl asi rok. Biologický otec se o mě nikdy nestaral. Mamka si vzala otčíma, když mi bylo 6, ale za pár let na ní začal žárlit a mlátit jí. Z domu jsme ho dostali, až když jsem šel na gymnázium v 8 třídě, přičemž mamka nedlouho na to upadla do alkoholismu. Já pak přešel do pěstounské péče mojí tety.
Komplikované? Možná. Ale ten třetí večer na campu mluvila jedna dívčina o tom, jak se její táta uchlastal k smrti a ona následné strávila několik let tím, že se léčila na psychiatrii. Prostě jsem z jejího příběhu cítil, že máme něco společného, a tak jsem začal zkoumat dál.
Z našich rozhovorů o Bohu si pamatuji i to, že řekla, že by nemohla chodit s nevěřícím klukem. (No jo. Začala se mi líbit.) Každopádně jsem byl hodně zmatený, a tak jsem zašel za americkým kazatelem, který byl na campu a který pomáhal učit moji třídu, abych si s ním promluvil. Nevěděl jsem, co si mám o Bohu myslet. Rozhodně jsem ale hodně změnil svůj pohled na křesťany, kteří byli úplně jiní, než jsem očekával.
Po dlouhém rozhovoru v angličtině (ano, věřím, že Bůh mi pomohl s mojí angličtinou, abych Ho mohl na campu poznat) jsem si potřeboval vše v klidu promyslet sám, ale druhý den ráno jsem se poprvé modlil. „Bože, nevím, jestli existuješ, ale tak já to s Tebou zkusím.“ A opravdu to byla z počátku jen „zkouška“. Věřil jsem od té doby, že existuje Bůh, ale můj život to moc neovlivňuje.
Tento postoj mě vedl k tomu, že jsem se vyspal s jednou holkou. Mimochodem se také znala s tím americkým kazatelem a napsala mu o tom. Přišel mi e-mail, ve kterém mě povzbudil, abych si přečetl Žalm 51. Je to žalm, který napsal král David poté, co zhřešil s Bat-šebou, vyspal se s ní a nechal zabít jejího manžela. V žalmu jsem četl tato slovo:
Smiluj se mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! Dokonale mě umyj od mého provinění a od mého hříchu mě očisti. Já svá přestoupení uznávám, svůj hřích před sebou ustavičně. Proti tobě samému jsem zhřešil, udělal jsem to, co je zlé v tvých očích. A tak jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud (Ž 51,3-6).
Teprve po přečtení těchto slov jsem si uvědomil naplno, co pro nás Bůh udělal, když poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby za nás zemřel na kříži. Vždyť náš hřích není jenom proti lidem, ale i proti Bohu! Proto potřebujeme Boží milost. A proto jsem začal brát svou víru vážně. Dokonce jsem se rozhodl, že po střední půjdu studovat teologii a stanu se kazatelem.
Byl bych rád, aby zde celý příběh skončil a abych mohl říci, že od té doby jsem žil s Bohem, budoval s Ním vztah a už jsem nikdy nehřešil. Jenže realita byla jiná.
Po několika letech jsem se oženil, dokončil jsem studium teologie a s manželkou jsme se vydali pomoci se zakládáním nového sboru ve Svitavách. Jako mladý, nadšený a energický misionář, který měl po roce nastoupit na vikariát (příprava na kazatele), jsem se pustil do práce. Nicméně jsem neuměl říci ne, a tak seznam mých úkolů a povinností narůstal. Brzy jsem byl ze všeho unaven a prošel jsem si menším syndromem vyhoření.
Rozhodl jsem se pro rozvod. V té době jsem se zamiloval do dívčiny, která byla půl roku křesťanka, což asi moje rozhodnutí akorát podepřelo. A samozřejmě že jsem si uvědomoval, že všechno, co dělám, je špatně, ale v té době jsem ani neměl sílu chtít s tím něco dělat. Prostě jsem chtěl utéct.
Z církve jsem byl exkomunikován, začal jsem s tou dívčinou chodit, ale v té době jsme se spoléhali na lacinou milost. Věřil jsem, že nám Bůh jednou prostě odpustí, ale nechtěl jsem nic dělat. Časem se ale ukázalo, že takto Boží milost nefunguje.
Bůh si mě dostal zpět do církve až po nějaké době, když jsem si uvědomil, že takto nemůžu pokračovat. Dodělal jsem si magisterské studium teologie, což mě vedlo opět k hlubšímu zkoumání Bible, a kamarád nás s mojí novou manželkou pozval do Olomouce. To jsem bral jako nový začátek. Jenže bylo potřeba vyřešit několik věcí.
Jednak jsem musel zajít za svou bývalou manželkou a poprosit jí o odpuštění. Následně jsem zašel i za její rodinou, za její církví, za naší bývalou církví, ale také za církví, kam jsme chtěli s novou manželkou vstoupit. Byl to dlouhý proces, kterým jsem si musel projít, a věřím, že tak vypadá pokání. Ne se jenom omluvit, ale projít si hlubokým procesem pokání, kdy člověk svůj hřích uzná, vyzná ho před druhými a odvrátí se od něj.
Jenže ani zde příběh nekončí. Pořád jsem nevěděl, co teď. Věděl jsem, že teď nemohu dělat kazatele. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli ještě někdy budu sloužit v církvi nebo jestli budu do konce života dělat něco jiného. A byl to dlouhý proces hledání.
Teprve po nějaké době jsem cítil, že mě Bůh povolává do oblasti, ve které jsem sám selhal, do služby mužům v církvi, a to především v oblasti sexuální čistoty. Někdo mě možná vnímá stále jako pokrytce, protože jsem se rozvedl. Já to chápu. Ale na druhou stranu vnímám, že Bůh mě povolal do této služby, abych naopak varoval lidi, aby se nevydávali stejným směrem jako já a aby si nemuseli projít stejnými pohromami jako já. A opět jsem prožil toto povolání při čtení Žalmu 51:
Neodvrhuj mě od své tváře, svého svatého Ducha mi neber! Vrať mi veselí své spásy a upevni mně šlechetného ducha. Budu vyučovat vzpurníky Tvým cestám a hříšníci se navrátí k Tobě (Ž 51,13-15).
Věřím tomu, že Bůh po nás nechce pouze, abychom litovali svého hříchu a odvrátili se od něj, ale abychom dále žili v Jeho síle a byli otevření mluvit na našich hříších a našich selhání, abychom tím ukazovali právě na Boží milost. Máme posilovat další křesťany, aby se nevydávali stejnou cestou jako my.
Proto jsem rozjel projekt Zápas o čistotu, která navazuje na dlouhodobou práci Jima Cecyho, jehož knížku jsem přeložil do češtiny, takže je nyní k dispozici. Pokud byste se chtěli o projektu dozvědět více, podívejte se na stránky www.zapasocistotu.cz.
Bůh je Bohem druhých šancí. I když Bible říká, že Bůh nenávidí rozvod, neznamená to, že tím končí náš život a naše služba. Ano, je potřeba čas na pokání a obnovu a je potřeba přistupovat s upřímným srdcem, ale Bůh to s námi nevzdává! Nevzdávejme to ani my s Bohem!